Střípky naší minulosti

Každý máme nějakou vzpomínku na nezapomenutelného učitele a máme ji v paměti nadosmrti.  Troufám si říct, že pro nás, kteří jsme chodili na konci 50  let do starobenátecké školy, to byl pan učitel Procházka. Snad to není nic proti ničemu, že dnes, když už je na věčnosti, uvádím jeho jméno. Bez jména to prostě nejde. Učil nás od 3. do 5. třídy a na jeho osobnost se nedá zapomenout. Preferoval přírodu a v Brodcích na školní zahradě měl na včelíně velký nápis „včela-vzor píle“. Jednou na konci školního roku jsme mu koupili krásný vyřezávaný kalamář a pořád jsme vstávali a chtěli jsme mu ho dávat. On nás ale zastavil výrokem „divizna volá“ a museli jsme jít trhat diviznu. V létě kluky nutil svlékat se do půli těla a běhat v kruhu na zahradě. On stál uprostřed s hadicí a stříkal na ně. Tvrdil, že pokud si lehne do správně udělaného kompostu v bílé košili, bude košile neposkvrněná. Jednou, to bylo zase v zimě, se vydal na bruslích po zamrzlé silnici z Brodců do školy do Benátek, ale ouha, v Dražicích mu radost překazili cestáři, protože silnici posypali.

Také se nechal slyšet, že zkrotí vyhlášeného sígra. Kluk  chodil do áčka, a když jela jeho třída na výlet, nechtěli ho vzít s sebou, protože to bylo o ústa. Dali ho tedy do naší třídy. To bylo něco.   Z vyučování  samozřejmě sešlo, protože pan učitel řečeného honil a ten mu neustále unikal – pan učitel křičel „chyťte ho!!!“ ale nikdo se k tomu neměl. A najednou pronásledovaný dostal nápad a šup pod lavice. My jsme nadšeně zvedali nohy, aby mohl prolézt a to bylo teprve rodeo. No, samozřejmě ho nezkrotil. S trochou nadsázky se dá hovořit o tom, že to bylo obráceně.

Říkal, že třída je jablko – prostřední lavice jsou jádro, které tvoří jedničkáři a dvojkaři – postranní lavice jsou slupky, ve kterých sedí ti ostatní. S jádrem má cenu se zabývat, ale slupky jsou odpad. Každý měl u nás své sváteční a všední jméno. Např. Nováková a Nováčice. Nováková  bylo sváteční jméno a Nováčice všední jméno. Miluška prokázala nevšední odvahu, když jednoho dne vstala a prohlásila: „Pane učiteli, maminka si nepřeje, abyste mi říkal Nováčice, já se jmenuju Nováková.“ Tak jednoduché to bylo – už jí nikdy neřekl všedním jménem. Také měl v oblibě přísloví a hlášky jako např. „ ticho v Čechách, na Moravě spějí“.

Měli jsme ve třídě každý den službu u tabule. Tabule se ještě mazala namočenou houbou. U ní byl také koš a umyvadlo na 3 nožkách. Možná, že si to někdo ještě pamatuje. Když měl pan učitel špatnou náladu, tak se přiřítil do třídy s pokřikem: Miluše, Blaženo – umyvadlo, tabule, koš!!! Tabule musela být smazaná naprosto čistě, bez šmouh, umyvadlo muselo být přesně v trojúhelníku nakresleném na podlaze, koš musel stát také na svém místě. Přes to „nejel vlak“.

Jednou nás pozval do Brodců, celou třídu. Jeli jsme autobusem. Zavedl nás domů, kde jsme dostali napít a šup na pole. Bylo právě období jednocení řepy a pan učitel měl také nějaké řádky  k  jednocení. Ukázal nám, jak se to dělá a pak už jsme jednotili, až se z nás kouřilo.

Měli jsme také paní učitelku Janovskou. Měla brýle asi s dvanácti dioptriemi a zakoušela od nás hodně schválností. Učila nás češtinu a ruštinu. Vzpomínám si, že jsme jednou začali syčet – nejdříve v předních lavicích, pak v zadních a jak chodila, syčení se přesouvalo tam, kde právě nebyla. Spadly jí brýle a v ten moment byla skoro slepá. Zoufale prosila, aby jí někdo ty brýle podal, ale nic. Posléze to přišlo i nám velice trapné a kruté a někdo jí brýle podal. Takové jsou děti – trápí učitele, kteří se dají.

Vzpomínám také na dva kluky Votrubovi – byla to jednovaječná dvojčata – úplně k nerozeznání. Stejné vlasy, účes, šaty. Ani učitelé je od sebe nerozeznali. Kluci toho využívali  i ve škole. Jeden se naučil jednu látku, druhý druhou a vydávali se střídavě za toho druhého. Byli to takoví sígři a já na ně pamatuji pouze jako na dva silné pořízky. Myslím si, že i rodiče to  s nimi  neměli lehké. Ale na druhou stranu si říkám, když jim příroda nabídla takovou možnost, proč by toho nevyužili ke svému prospěchu. Co s nimi bylo později, nevím.

V Benátkách žila rodina Cardových. Otec zametal ulice, matka byla doma s dcerou Věruškou a obě byly trochu mentálně zaostalé. Chodily po městě nezaměnitelným způsobem. Byly obě až nepřirozeně hubené a jejich kroky se vznášely a zase klesaly a konečný dojem byl ještě umocněn tím, že chodily obě naprosto stejně. Jako přes kopírák. Samozřejmě že byly terčem posměchu. Dnes na ně vzpomínám s lítostí. Otce živitele stihl nelítostný osud na silnici, když ho srazilo auto. Nevím, co se poté s oběma jeho ženami stalo. Asi skončily někde v ústavu.

Další benáteckou postavičkou zahalenou tajemstvím byl pan Cyrinek. Bydlel v domku, který stál vedle domu Číhových, naproti starobenátecké škole. Když pan Cyrinek zemřel, prolézali kluci jeho stavení plné starých a špinavých věcí a šla jedna řeč, že tam někdo našel 1000,-Kč. Domek později zbourali a dnes už po něm není ani památky.

Když jsme s holkama chodily asi do 5. třídy, šly jsme do sběrných surovin, kde kraloval špinavý a hrbatý Jungmann. Postava jak z hororu. Měl všechno uskladněné na dvoře a byl tam neskutečný bordel. Donesly jsme mu nějaký starý papír a on se nás zeptal, jestli chceme dopisní papíry. Tehdy jsme se nechaly nachytat, protože jsme výměnou dostaly opravdu ošklivé dopisní papíry a dál už nic. Čekaly jsme, že nám dá ještě peníze, ale to jsme se přepočítaly. Pamatuji se, že jsem se mu  v  jeden okamžik podívala přímo do očí, ale hned jsem zase uhnula, protože jsem tam viděla něco zlého. Měl na sobě asi centimetrovou vrstvu špíny, pravděpodobně se vůbec nemyl. Nějací kluci ho jednou hodili do Jizery a on z toho měl málem smrt. Takový kontakt s vodou po tolika letech, to ho muselo nutně rozhodit. Pamatuji si, že rodina měla docela velkou  hrobku na hřbitově ve Starých Benátkách. To svědčilo o tom, že byli celkem zámožní. Povídalo se o něm, že měl kdysi krásnou ženu a 2 dcery. Ta jedna byla krasavice a utekla od něho i s maminkou. Druhá byla trochu při těle a zůstávala s ním.

V místech, kde dnes stojí mateřská školka Hastrmánek byly dříve krechty. Tam se uskladňovala řepa před svozem do cukrovaru. Jako děti jsme je prolézaly, protože dole to bylo opravdu strašidelné. Lezli jsme po takových železných drátech, které sloužily jako schody. Mezi jednotlivými krechty byly spojovací tunely, kde byla naprostá tma. V naší fantazii tam mohlo být cokoliv. Umíte si přestavit, jaké to bylo dobrodružství. 

V mém rodokmenu jsem objevila zajímavé příběhy a osudy.  Maminka mého dědy pocházela  z  10 dětí. Přežilo jich 8. Její rodina se rozhodla v r. 1904 odjet se 6 dětmi do Ameriky. Zůstaly tu pouze dvě zaopatřené, které už měly své rodiny. V roce 2012 jsem se pustila do sestavování rodokmenu. Nashromáždila jsem spoustu dat – dnes mám naší rodinu zmapovanou – celkem 441  osob a 150 rodin. Zvlášť mám „Američany“ – 195 osob a rodin 72. K informacím jsem se dostala různě. Pátrala jsem na matrice v Lysé n. L., v Benátkách n. J. na stavebním úřadu, v archivu města Lysá n. L., na obecních úřadech, nemocnicích, po známých atd. Velmi mnoho informací jsem získala na webu, kde jsou digitálně zpracované některé matriky. O větvi Horáčků, kteří v roce 1904 emigrovali do Ameriky, jsem se dověděla podrobnosti, které mi poskytl vnuk původní emigrantky Františky Horáčkové. A to jsem si myslela, že se o nich nikdy nic nedovím, jen to, že se jmenovali Horáčkovi. Je až s podivem, že se téměř všichni původní emigranti  dožili vysokého věku. Tak např. otec Jan se dožil 89 let, matka Františka 92 let, jejich dcera  Pavlína 96 let, Josef 94 let, Františka 86 let, Mary 85 let. Jaroslav měl 13 dětí a patrně ho to dost vyčerpávalo – zemřel v 70 letech. Pro zajímavost se jeden jeho syn jmenoval Franklin Delano – jako prezident Rooswelt. Další Jesse James – jako známý pistolník, další Tommy Lee… Ale zpátky k rodnému domku Horáčkových.

Dříve, ještě v 50. a 60. letech jste mohli domek vidět, když jste šli touto ulicí ve Starých Benátkách mezi závodní lékařkou a hospodou u Milerů, směrem k tovární bráně. Baráček Horáčkových stál na pravé straně (čp. 25 – označený šipkou), vedle byl baráček pana Bláhy (čp. 24), pak byla proluka a vedle patrový dům pana Růžičky. Pan Růžička měl zahradnictví na pozemcích za domem a byl poměrně zámožný – podle toho vypadal také jeho dům. Velký a krásně zdobený. Později tam sídlilo osobní oddělení továrny Karborundum.

V Čechách neměli Horáčkovi  štěstí. Ani, co se týkalo jejich domku na Křemeně. Ten jim r. 1893 vyhořel.

Poslechněte si příběh tohoto domu. Původně stál kousek od silnice, ale v březnu 1893 se stal obětí požáru. Vyhořel také vedlejší domek pana Bláhy a oba sousedé si nový dům postavili blíže k silnici. Podle nákresu sestával z jedné komory, jedné světnice a síně. To bylo všechno. Když uvážíme, že Horáčkovi měli 10 dětí, je s podivem, že se tam všichni vešli. A ještě jedna věc mě udivuje. Jak tehdy rychle pracovala státní správa. Jan Horáček podal žádost o stavbu nového domu s přiloženým plánkem 16. března 1893 a 20. března už měl od městského úřadu povolení ke stavbě, mimochodem s podpisem starosty Nováka.

Protože na konci 19. století  byla v Čechách bída a nouze o práci, rozhodli se Horáčkovi, že seberou nedospělé děti a půjdou jako mnoho dalších hledat práci do Ameriky. Prodali domek, který si před 11 lety postavili, všechen majetek a vydali se přes oceán do Nového světa. Horáčkovic  nejstarší dcera Anna Šípková (v r. 1904 jí bylo 25 let) a syn Václav Horáček (v r. 1904 mu bylo 23 let) zůstali tehdy v Čechách, protože už byli zaopatření. Ostatní děti s nimi jely do států. Samotná plavba přes oceán musela být velmi náročná. Ale přežili to ve zdraví a 2. prosince 1904 se rodina vylodila v New Yorku. Představuji si, jak jim asi bylo. Tolik nových zážitků, vysoké domy, lidé všech národností a neskutečný mumraj v ulicích. To nikdy předtím nezažili. V Americe začínali doslova nový život. Neuměli ani řeč, neměli žádnou pracovní kvalifikaci. . . V době emigrace bylo  Františce  18 let, Josefovi 15 let, Františkovi 13 let, Pavlíně 9 let, Jaroslavovi 7 let a nejmladší Marii 5 let. Matce Františce 45 let a otci Janovi 48 let. Všichni jsou pochováni daleko od svého rodiště – v Americe. Bylo to od nich neskutečně odvážné, vydat se v tom věku a s tolika dětmi za oceán, do neznáma. Ale dokázali to. Založili rodiny, drželi při sobě, pracovali ze všech sil a dosáhli úspěchu. Většinou měli hodně dětí – fotografie z jejich rodinných setkání vypadají jako fotky malé vesnice.

Češi se v Americe v  mnoha případech ženili a vdávali mezi sebou. Také František a jeho bratr Josef si vzali sestry Hrdličkovy – také emigrantky. Možná, že se všichni znali ještě z Čech. Horáčkovi bydleli na Křemeně a Hrdličkovi v Obodři.

Staří rodiče  měli v Americe slepičí farmu a všichni dřeli od rána do večera, aby si opatřili slušné živobytí. V roce 1951 zemřela v Americe praprababička Horáčková. Prapradědeček zemřel již v  roce 1945. O mnoho let později se měli  poměrně dobře, každé z dětí mělo svůj dům a všichni si žili  určitě daleko lépe, než by tomu bylo v jejich domovině. Ale nebylo to jednoduché a stálo to hodně dřiny a nebylo to hned.

S nadsázkou jsem říkala, že mají 2 domy a třetí na kolečkách. Byl na tom možná kousek pravdy.

Také jsme prodělali pátrání po bratrovi mého dědečka. Jak to tak bývá, moje maminka  k stáru projevila přání podívat se do míst, kde žili její předci. Vypravili jsme se do Ledců, kde podle ní žil kdysi dědův bratr Otakar. Ale po dlouhém pátrání se ukázalo, že bratr se nejmenoval Otakar, ale František a zemřel prakticky na konci 2. sv. války – zastřelili ho Němci. V Ledcích má pomníček ještě s ostatními obětmi. A byly to také Ledce, kde bydlel se svou ženou Zdeňkou a kde se jim narodil jediný syn Otakar. K jeho smrti se váže tato příhoda:

František byl zastřelen 7. 5. 1945-tedy téměř na konci války. Bylo mu 30 let. Podle vyprávění pí Šípkové – příbuzné Františka Šípka – Němci utíkali před ruskou armádou  a chlapi z Ledců se vydali vítat ruská vojska na kolech. Za vesnicí viděli v dálce auto a mysleli si, že to jsou Rusové. Ale byli to Němci a všech 35 mužů postříleli střelami dum-dum. Františka našli ležet mrtvého u hřbitova. Mezi zastřelenými byl i jeho švagr Štěpán Drbohlav. Všichni mají pomník na návsi. Němci pak ještě vzali jako rukojmí starou paní Drbohlavovou, která byla nejstarší obyvatelkou obce, chodili s ní po vsi a musela překládat německou výzvu, aby všichni odevzdali zbraně. Zastřelení muži  mají  pomníčky u silnice a je vidět, že na ně lidé nezapomněli. Česká televize natočila video o této události “ smrt na konci války “ – kde se o tom hovoří trochu jinak, ale kdoví, co je pravda. https://www.ceskatelevize.cz/porady/11059888231-jaro-45/215411033110014/

*